Květen 2009

Slivice 2009

8. května 2009 v 13:49 | M.V. |  Pro všechny
Bydlím v Příbrami, a i když jsem srdcem stále Rakovničák, na místo, kde dnes žiju už nedám dopustit. Sice to docela dlouho trvalo než jsem si zvykla a přijala toto město za svoje, ale dnes jsem ráda, že zde žiju. Narodily se mi tu dvě z mých tří dětí, spoustu "dětí" jsem učila, mám zde přátele a kolegy. A Příbram mi má stále co nabídnout...Pro mě není Palermem, pro mě je to město, které je čím dál krásnější a které má jistě nejen skvělou a jedinečnou budoucnost, ale i minulost...

Slivice 1945

Osada Slivice u Milína je vzdálená od Příbrami asi 8 km a je to klidné, dalo by se říci Bohem zapomenuté místo, ráj houbařů a milovníků procházek po okolí. Nebylo
tomu tak ale vždycky. Znalci historie vědí, že v době, kdy celá Evropa oslavovala konec druhé světové války a kapitulaci Německa, posledním místem v Čechách, kde zbraně ještě neutichly byla právě Slivice.
Na místě, které dnes připomíná 11 metrů vysoký památník od akademického architekta Václava Hilského z roku 1970, se v noci z 11. na 12. května 1945 střetly zbytky hitlerovské armády s nevelkou skupinou partyzánů ze skupiny Smrt fašismu, která v závěru války operovala v tomto kraji pod velením kapitána Olesinského. Tato partyzánská skupina měla v době, kdy byla shozena na území protektorátu(únor 1945), pouze devět členů. Velitelem byl tehdy 26letý Jevgenij Antonovič Olesinskij a jeho zástupcem byl npor. Václav Baumgartel. Ve skupině dále byli i průzkumník, radista a lékařka Taťána Katěrinová. K této jednotce se v průběhu dubna přidala početná skupina účastníků příbramského protifašistického odboje. Byli mezi nimi například Emanuel Marek, Emil Krejčí, Bohumil Potůček, František Majer a další.
K bitvě na Slivici došlo mezi již zmiňovanou skupinou Smrt fašismu a německými okupačními vojsky, včetně elitních divizí SS. Hitlerovská vojska vstoupila do prostoru Slivice - Milín - Čimelice s úmyslem probojovat se do americké zóny a vyhnout se tak zajetí sovětskou armádou. Tyto snahy byly v rozporu s německou kapitulací, stejně tak jako terorizování místního obyvatelstva, které mělo za následek zbytečně zmařené životy i v době, kdy Německo již kapitulovalo. Došlo zde stejně jako na mnoha místech v blízkosti demarkační čáry k paradoxní situaci : blízká přítomnost americké armády mohla místnímu odboji pomoci zabránit krveprolití českého obyvatelstva, ale nesměla za tuto linii a Sovětská armáda byla ještě 4 dny
cesty vzdálena.
Pod vlivem Pražského povstání se již od 5. 5. 1945 ve většině obcí na Příbramsku ujímaly moci národní revoluční oddíly, formovaly se jednotky dobrovolníků a také se mobilizovali bývalí příslušníci čs. armády. Z okolních lesů se také ztahovaly do Dobříše,
Rožmitálu a Příbrami partyzánské oddíly vedené sovětskými parašutisty. Celé tato bojová síla ale přesto nedokázala ochránit obyvatelstvo před několikanásobně silnějšími všeho schopnými německými vojáky, kteří svoji jedinou záchranu viděli ve sběrném zajateckém táboře v Horažďovicích.
Vzhledem k blízkosti amerických vojsk se mnohé národní revoluční výbory (NRV) snažily navázat telefonické spojení s americkým velením a a požádat
o pomoc.
Příbramský NRV nebyl vyjímkou. Nejbližší americká jednotka byla ve Lnářích, odkud také 7. 5. 1945 ráno vyjel konvoj průzkumných vozidel 4. tankové divize XII. amerického sboru 3. Pattonovy armády. Do Rožmitálu pod Třemšínem se dostal přes Starý Smolivec, Mýto a Roželov. Zde byl na náměstí přivítán nadšenými obyvateli města a pokračoval dále do Příbrami, kde byl předsedou NRV Františkem Pavlíčkem požádán o ochranu před ustupujícími jednotkami SS ze Sedlčanska a Benešovska. Pomoc nebyla tak jednoduchá jak by se zdálo, neboť americké jednotky překročily demarkační čáru a obávaly se nepříjemností s velitelstvím Sovětské armády. Alespoň přislíbily, že budou projíždět městem a okolím. Tuto skupinu Američanů vedl kpt. Thomas Cook, který také jednal se zástupci města, partyzány a velitelem čs. mobilizované vojenské posádky ohledně situace v oblasti. Mezitím Příbramskem projížděly ustupující německé jednotky, které Američané provázely směrem na Blatnou a Lnáře, ne všechny byly ochotné se vzdát a složit zbraně.
Komplikací pro situaci v regionu byly také jednotky 3. pluku 1. Buňačenkovy divize ROA - vlasovců, které se účastnily povstání v Praze a nyní směřovaly na Březnici. Během cesty svedly několik bojů s hitlerovci například v Příbrami v Plzešké, Mixově a Milínské ulici nebo 10. 5. mezi Tochovicemi a Březnicí. Zde padlo 37 esesmanů, 4 vlasovci a 14(!) místních občanů. Po tomto incidentu vydal velitel 4. americké tankové divize ve Lnářích rozkaz týkající se přesunu vlasovců, a německých vojsk v přesunu ve směru Rožmitál pod Třemšínem - Lnáře. Nová trasa byla stanovena ve směru Milín - Blatná - Horažďovice. Záhy se i tato trasa stala neprůjezdná, neboť jí využívaly kromě vojsk i prchající příslušníci německých bezpečnostních složek, okupačního aparátu a civilisté.
10. května 1945 se do prostoru Milína dostalo asi 6000 německých vojáků v čele s generálem Pűcklerem , který se rozhodl vybudovat zde opěrný rajón pro ustupující německé jednotky a v oblasti osady Slivice nechal zbudovat tři obranná pásma, umístil zde těžkou techniku, děla, tanky a pěchotu, která se zakopala na strategických místech. Jako první proti německým jednotkám vyrazily partyzánské oddíly od Brodu, Jeruzaléma a Hájů, čítající pouze pér desítek osob. Tato akce, při níž zahynulo zbytečně mnoho partyzánů, byla předem odsouzena k neúspěchu. Na pomoc jim naštěstí 11. května odpoledne přijela sovětská vojska s děly a kaťušami. Přepad byl zakončen úspěchem sovětských vojsk a německé jednotky byly donucebny ke kapitulaci. Následovala složitá vyjednávání mezi zástupci amerického a sovětského velení a generálem Pűcklerem Generál se ještě pokusil o separátní vyjednávání s Američany o svém vzetí do zajetí, měl být předán Sovětům. Poté, co podepsal kapitulační akt, zastřelil svoji manželku a dceru, svého pobočníka a nakonec spáchal sebevraždu - zastřelil se. Válka pro obyvatele Slivice i celého Československa byla konečně u konce.
V místech, o kterých byla řeč , se každoročně koná rekonstrukce bitvy z 11. května 1945. Je to velká atrakce pro milovníky historie a turisty, ale také připomenutí událostí z konce války pro pár dosud žijících pamětníků a jejich potomků. Mě osobně přijde neuvěřitelné, že v místech, kam chodím v létě na houby a v zimě na běžky, kráčela historie. Dnes jí připomíná už jen onen pomník a pár fotografií.


Použitá literatura



Slivice - 1945, Poslední události 2. světové války na Příbramsku, Sborník příspěvků z regionální historie, OÚ Příbram a OÚ Milín, 1995

Před čtyřmi lety...

8. května 2009 v 13:42 | M.V. |  Jen tak
Dneska slavím já a moje dcera Lucka druhé narozeniny...právě před čtyřmi lety - byla to sobota -jsem v mikrospánku nabourala...Ten den jsem ráno s Luckou jela na návštěvu ke své mamince do Rakovníka. Mamka se narodila 11. května, tak jsme jí jely popřát. Jely jsme jen my dvě, protože mužští členové rodiny byli nemocní. Vracela jsem se po obědě a už z Rakovníka jsem cítila, že jsem unavená a že se mi chce spát, ale pořád jsem si říkala, že to dojedu - klasika. Od Hluboše se mi už stávalo, že jsem na chvíli zavřela oči, ale nezastavila jsem a neudělala nic z toho, co se doporučuje řidičům. Nevím, který anděl nad námi v tu chvíli držel ochranou ruku, když jsem podlehla mikrospánku a nabourala do stromu. Auto bylo jak když mu někdo odřízne cirkulárkou pravé kolo, blatník...Na odpis. Co nás zachránilo? Kromě už zmiňovaných andělů, taky to, že jsme obě byly připoutané, Lucka navíc v dětské autosedačce a já jela pomalu. Jen štěstí, že jsem sjela do prava a ne do leva. Do nikoho jsem nenarazila. Nikomu nezničila život a ani sobě. Od té doby na delší trasy nejezdím - stal se ze mě víceméně městský řidič. Jezdit jsem nepřestala, dneska už mám nové autíčko, ale každý rok si vzpomenu...Jak málo stačilo.

P. S. Díky všem, kteří mi tehdy pomohli a podrželi mě: mému muži, sestře, mamince mého muže, kolegyním z práce... a i lidem, kteří projíždějíc kolem zastavili a pomohli mi překonat prvotní šok a bezradnost. Díky.